Egypt - historie

Egypt - Ptolemaiovská doba až současnost

Ptolemaiovská (řecké období) doba: 332 – 30 př. n. l.

Na konci 4. století př. n. l. dobyl celé perské impérium mladý makedonský král Alexandr Veliký. Když přijel do Egypta, obyvatelé ho vítali jako zachránce. Makedonský král Alexandr Veliký byl zakladatelem hlavního města Alexandrie. Pro Egypt představovala jeho vláda historický předěl a to nejvýznamnější od sjednocení země legendárním Menim. V roce 304 př. n. l. se Ptolemaios I. prohlásil za krále a jeho dynastie pak vládla Egyptu následujících 250 let. Ptolemaiovci nezměnili základní strukturu egyptského státu a skutečně se tak trochu chovali jako faraóni, zejména snahou udržet si čistou krev prostřednictvím sňatků uzavíraných mezi blízkými příbuznými. Jazykově i kulturně to byli Řekové. Jedinou výraznou správní změnou, kterou učinili, bylo zavedení řečtiny jako úředního jazyka. Ptolemaiovci podporovali v Alexandrii vědu a umění a založili zde slavnou a velkou knihovnu. Na úřednická místa dosazovali Ptolemaiovci téměř výhradně Řeky. Největší vladaři byli bezesporu první tři Ptolemaiovci. Právě za jejich panování se Egypt stal ještě jednou světovou říší. Jeho území sahalo od Libye až do Malé Asie a od Etiopie až k Egejským ostrovům. Za Ptolemaiovců nebyl už Egypt „starým Egyptem“, i když se znovu zaskvěl mocí a slávou jako za dávných velkých králů. Zejména z hlediska kulturních dějin se stále víc přetvářel v řecký Egypt. Ptolemaiovci dali vybudovat řadu chrámů starým egyptským bohům, např. Esetin chrám ve Philae, Horův chrám v Edfú, Chnumův chrám v Esně, Háthořin chrám v Dendaře, Sobekův a Harwerův chrám v Kom Ombo. Jejich architektura prozrazuje, při všem respektu k egyptským tradicím, řecký vliv a jejich reliéfní výzdoba úpadek tvůrčích sil egyptských umělců. V 1. století př. n. l. se největší mocností starověkého světa stal Řím. Římskou expanzi od 4. do 1. století př. n. l. lze mimo jiné vysvětlit neustále rostoucí potřebou obilí. Egypt se mohl pochlubit bohatými sklizněmi obilí a díky výkonné řecké administrativě nesmírně zbohatl a stal se hrozbou pro Řím, pokud by padl do špatných rukou. Římané tudíž věděli, že si buď musí získat sympatie egyptského vládce, nebo Egypt anektovat. Když byla v roce 51 př. n. l. na trůn dosazena Kleopatra spolu se svým bratrem, Římané počítali s tím, že jednoduše připojí Egypt ke své říši.

Římská doba: 30 př. n. l. – 395 n. l.

V době římské nadvlády vládli v Egyptě císařem jmenovaní prefekti. Nadále se budovaly chrámy egyptským bohům a po celé říši se rozšířilo uctívání bohyně Eset. Římané s sebou přinesli vlastní organizační strukturu, vybudovali tu dopravní síť a zajistili Egypťanům soudní systém. S jejich příchodem souvisely také různé technické vymoženosti, např. zámky a klíče, hrnčířský kruh, terakota, psací pera, rozmanité výrobky ze skla a železné nádobí a nástroje. Théby nežily městským, ale turistickým ruchem. Turisté sem přicházeli obdivovat Ramesseum, Memnonovy kolosy a skalní chodby, jak říkali otevřeným a prázdným královským hrobkám. Ve 3. století n. l. nezbývalo ze způsobu života starých Egypťanů už téměř nic. Chrámy se často nacházely v troskách. Duchovenstvo ztratilo společenské postavení i prestiž a na jeho učenost se pohlíželo s opovržením. Nilské údolí se zmítalo v hospodářských bouřích, pustošících celé impérium. Když se ve 4. století n. l. stalo oficiálním náboženstvím Římského impéria křesťanství, egyptská kultura byla zničena úplně. Podle legendy měl Egypt obrátit na křesťanskou víru evangelista Marek. Za otce egyptského mnišství byl považován svatý Antonín, který se narodil kolem roku 250 ve středním Egyptě a stal se později jedním z nejznámějších křesťanských světců. Křesťanství se rychle šířilo proti proudu Nilu a cestou zasazovalo smrtelné rány chrámovým bohoslužbám. Jako poslední bašta starodávného náboženství padl posvátný ostrov Philae. Zánik starého Egypta byl pomalý a nenásilný. Jeho hospodářské a společenské zřízení, které zmrazovalo zastaralost a brzdilo pokrok, nevydrželo konfrontaci s novým a vyspělejším, které na jeho půdě vybudovali Řekové. Kdy se tak stalo? Historikové se v názorech různí. Pro některé končí starý Egypt Manethóvými „třemi králi ze Sebennytu“ roku 343 př. n. l., pro jiné Kleopatřinou smrtí roku 30 př. n. l. V roce 297 n. l. administrativní reformou císaře Diocletiana, kdy byl Egypt rozčleněn na šest provincií a začleněn do diecéze Orient, mizí jméno Egypta definitivně z mapy. Řada historiků vidí jeho konec v „ráně z milosti“, kterou mu zasadil zákazem kultu starých bohů císař Theodosius I. roku 383 n. l. Někde ale dějiny starého Egypta ukončit musíme. Jejich začátek se klade do doby kolem roku 3000 př. n. l., ze které pocházejí první texty v hieroglyfickém písmu. Použijeme tedy stejného kritéria a položíme si jejich konec do doby, ze které pocházejí poslední texty sepsané v hieroglyfech. Poslední známý hieroglyfický nápis je na ostrově Philae. Byl zhotoven 24. srpna roku 394 n. l.

Byzantská doba: 395 – 640 n. l.

Po smrti císaře Theodosia roku 395 se římská říše rozdělila do dvou částí - Egypt se stal součástí Východní (Byzantské) říše. Tři roky před svou smrtí vydal Theodosius císařský edikt, kterým postavil původní náboženství mimo zákon.

Arabská doba : 640 n. l. – trvá s krátkými přestávkami prakticky dodnes

V roce 638 byl Egypt dobyt muslimy a stal se zemí většinou arabskou. V roce 640 byl připojen k arabskému chalífátu a byla zahájena islamizace, která vytlačila staré egyptské zvyky z královského období. Příslušníci koptské církve, i když ztratili svůj jazyk, si však své náboženství uchovali. V následujících 1 300 letech se v Egyptě postupně vystřídalo několik dynastií a Egypt se stal centrem samostatných států:

685 - 905 - Tulúnovců

935 - 969 - Ichšídovců

969 - 1171 - Fátimovců

1171 - 1517 - Mamlúků

Byzantský Egypt padl definitivně roku 641 do rukou arabských oddílů, vedených vojevůdcem Amr Ibn al-Ásem. V prvním století panování Abbásovců (750 – 1250) vzkvétala islámská kultura a věda. Islám se mezitím rozšířil na celém egyptském území. Roku 868 přišel do Egypta jako vojenský guvernér Turek Ahmad Ibn Tulún. V oslabeném chalifátu vyhlásil nezávislost země na Nilu a založil v Egyptě dynastii Tulúnovců. Fátimovci (969 – 1171) rozšířili své území směrem na východ z Tunisu přes Maghreb. Roku 969 vstoupil fátimovský generál Džauhar do Egypta a ještě téhož roku začal s výstavbou nové rezidence v Káhiře. Roku 970 byl položen základní kámen ke stavbě mešity Al-Azhar, vysoké školy islámu. Fátimovci přinesli do Egypta hospodářský a kulturní vzestup. Země na Nilu se nyní stala nejmocnější oblastí v celém arabském světě. Ve 2. polovině 12. století se do Egypta během tažení proti křižákům dostali Turci. Jedním z jejich generálů byl Kurd Saladin, který se roku 1171 sám prohlásil za sultána a založil vlastní dynastii. Egypt se tak navždy vrátil k ortodoxnímu sunitskému islámu. Mamlúkové vládli Egyptu v letech 1250 – 1517. Po pádu Bagdádu, který byl zničen v mohutném mongolském nájezdu, se stala Káhira sídlem chalífů a hlavním duchovním centrem islámu. Egypt byl uznávaným středem arabské kultury, islámské umění a architektura prožívaly období svého největšího rozkvětu. Roku 1516 ale vstoupily oddíly osmanského sultána Selima do Sýrie a porazily mamlúckou armádu. Tehdy se Egypt stal provincií Osmanské říše. Začalo nejčernější období země na Nilu. Sultánovi místodržící se o Egypt příliš nezajímali. Napoleon přivezl velké množství francouzských učenců, umělců, inženýrů, spisovatelů a vědců, aby prostudovali egyptskou přírodu, nemoci běžné v této zemi a především zaznamenali její památky. Pro usnadnění jejich práce založil v Káhiře Egyptský institut, pobočku Francouzského institutu. Muhammad Alí pozval do země experty z Evropy, aby tu pomáhali zakládat školy a vojenské akademie. Pěstování bavlny a její export tvořily jeden z pilířů egyptského hospodářství. Později udělil turecký sultán Muhammadu Alímu titul místokrále. Ten zůstal jeho rodině až do pádu monarchie v roce 1953. Teprve za vlády jeho vnuka Ismaíla vstoupil Egypt opět na mezinárodní jeviště. Vystavět průplav mezi Středozemním a Rudým mořem se odhodlal Ferdinand Lesseps, francouzský konzul v Egyptě. Až po deseti letech se podařilo prorazit 96 kilometrů ve vodě a 64 kilometrů na souši, ale nakonec, v březnu 1869, vody Středozemního moře přece jen vtekly do Malého a Velkého Hořkého jezera. Poslední egyptský král Farúk proslul korupcí a výstředností svého režimu, který nedělal nic pro zmenšení vysoké nezaměstnanosti a nespoutané inflace v zemi. Opozici proti němu a proti Britům vedlo Muslimské bratrstvo. „Výbor svobodných důstojníků“ v čele s generálem Muhammadem Nagíbem uskutečnil 23. července 1952 státní převrat a donutil Farúka odstoupit; 18. června 1953 byl Egypt prohlášen republikou. Země, která o sobě může tvrdit, že je mostem mezi Afrikou a zbytkem světa i mezi arabským světem a Západem, dala Spojeným národům roku 1991 jejich pátého generálního tajemníka Butruse Butruse-Ghálího, člena významné koptské rodiny, jehož dědeček Butrus paša podepsal anglo-egyptskou smlouvu a jehož strýc Wásif paša přivedl roku 1937 Egypt do Společnosti národů.

• zpět |
• nahoru |
• domů